VI. ročník „24 hodin Dářka“

Vypsání závodu bylo jasné. Ujet co nejvíce kol na jednoduchém okruhu kolem dvou bójek. Jen malá změna nastala. Domluvili jsme se v deštivém nástupu, že skončíme už v pět odpoledne, kvůli počasí a ne v sedm, jako obvykle. Tohle léto je však na Dářku podzimem, tak jak ho znám. Po klasickém startu 24ti hodinovky ze břehu, jsme na sebe způsobně počkali a rozjeli se vstříc větru, dešti a ne příliš příjemné teplotě vzduchu i vody. Znáte jistě Kučeru seniora, jak po závodech ještě naléhá na ostatní. „Pojďte jezdit, trénovat, však pěkně fouká, kam spěcháte domů". Znám ho 25 let a 16 sezón s ním závodím, ale to, že se od něj dočkám po čtvrté hodině ježdění v nelidských podmínkách, kdy by psa ven nevyhnal, věty „já už nemůžu", to jsem tedy nečekal. Dočkal jsem se, ale trvalo to. Jako ředitel závodu jsem měl na hodinkách velitelský čas a možnost stihnout objet před limitem ještě další kolo a získat náskok. Raději jsem si užil jízdy na zadoboční a boční vítr a dorazil těsně několik vteřin po páté. Nahoru se mi už skutečně nechtělo. Vytáhl jsem prkno s plachtou z vody na pláž a šel za rozhodčím zjistit počet kol. Nedozvěděl jsem se to, protože se pomalu nedaly čárky na papíře spočítat, jak byl papír zvlhlý od deště. Za chvíli dorazili i ostatní, dopsali jsme jim na suchý kousek papíru dojezdový čas pro případný nerozhodný součet kol v neděli. Rozhodnutí vyrazit v neděli místo v 8 až v 10 bylo přijato více než většinově. Průběžné výsledky jsme věděli, stačilo už jen odjet do místa parkování vercajku závodníka. Někdo jako Senior, znovu nahoru k domečku. My ostatní naštěstí jen kousek, někteří už ani to „ň“. Další stanice v sedm večer byla restaurace v Karlově, kde jsme všichni povečeřeli a doplnili tekutiny, samozřejmě přišlo na prezentovaní zážitků z pohledu závodníků po více než pětihodinovém ježdění. Celkový čas jsem rozpočítal při průměrném času našeho obvyklého 25ti minutového zápolení na 12 rozjížděk. Večer jsem v posteli upadnul a vzbudil se až ráno před osmou. Takhle už jsem nebyl dlouho utahaný, srovnávat můžu jen s 24ti hodinovkou na bruslích v Le Mans, ale to je trošku jiná námaha a únava (hlavně tam bylo teplo). A to počasí se ne a ne zlepšit. Znovu foukalo hodně čerstvých 6-8 m/s, občas i více. Zima jak v „ruským filmu o druhé světové“. Po startu v 10 se přidal i na několik kol Petr junior na krucifixu a odjel s námi několik kol, kde jsme se přetahovali o to, kdo bude na bójce dřív. Neměl jsem to říkat, ale stalo se. Po vyslovení „aspoň že nám neprší", netrvalo moc dlouho a začalo zase padat to svinstvo seshora pod úhlem 30-45° v závislosti na síle větru. Na trati nás bylo o něco méně, protože někteří již odmítali se ještě více zdevastovat. Po dvou hodinách nastal zasloužený konec závodu a na břehu po dojezdu jsme se už jen domluvili na vyhlášení ve dvě. Následoval úklid bójek, člunu a mola pořádajícího oddílu Windsurfing Clubu na Velkém Dářku, který nám umožnil uskutečnění závodu, sehranou spolupráci při zajišÅ¥ování nezbytných povolení i další nezáživné a špinavé práce, kterých si někteří závodníci stále neváží a ani neuvědomují. Ve dvě proběhlo vyhlášení, tak jako násed před závody v prostoru u kiosku na pláži, pod střechou. Výsledky byly následující: Pěkné osmé místo bylo v rukách Vládi Ehla, kterého předjel vlastní klubový závodník Martin Ševčík, dále pak Petr Kučera junior, Zuprdědek Luboš Mielec s krvavými puchýři, nováček mezi surfaři závodníky – nikoliv však mezi jachtaři Mapos Martin Pospíšil, který si zaslouží obdiv jak po oba dva dny jezdil. Na dalších místech se pak umístil nestárnoucí, leč trochu dobitý Petr Kučera senior, spěchající na čumendu Formule 1, následoval zlepšující se Pavel Kamenský a na konci jsem zůstal já mající na kontě 37 kol. Časově i náročností lze tento závod přirovnat k MČR. Sedmnáct rozjížděk za přibližně osm hodin jsem snad ještě nejel a to ještě v těchto podmínkách. Skláním se před všemi, kdo se dojeli zničit v „létě" na tento závod a odjeli buď celý závod, nebo jeho část. Děkuji tedy Všem za účast, rozhodčímu Slávkovi Švestkovi za dozor, kiosku a holkám, které nás obsluhovaly za ochotu a azyl před nepřízní počasí. Hlavní poděkování patří Vláďovi a Ivetě Ehlovým za uspořádání tohoto hárdkórového závodu, jakým byl bezesporu letošní VI. ročník 24ti hodinovky na Velkém Dářku.
Díky a VII.ročníku Zdar jak sviňa.
Radim Kamenský