Tak kde začít. Nejprve je asi třeba vysvětlit moji cesta kvalifikací. Vzhledem k tomu, že jsem nebyl úspěšný v kvalifikačních závodech, tak jsem musel čekat, zda některá z kvalifikovaných zemí neodmítne vyslat svého závodníka. Nakonec se tak stalo a ČR získala místo do Ria. Protože jsem během sezony mluvil s norským závodníkem, který byl stále v nejistotě, zda splní nejasná kritéria svého olympijského výboru, tak jsem ho kontaktoval a on mi zhruba v polovině července potvrdil, že tato kritéria nesplnil a jeho místo se uvolní další nekvalifikované zemi v pořadí. Tato zprávy přišla relativně pozdě. Začal trochu závod s časem, aby se vše stihlo vyřídit a po formální stránce zorganizovat. Stihl jsem ještě tréninkový kemp s maďarským týmem a pak již hurá do Ria.
Oproti ostatním závodníkům, kteří o své nominaci již věděli, delší dobu jsem neměl příležitost trénovat v místě konání závodů nějakou delší dobu. S tím se nedalo již nic neudělat. Podle informací, které jsem měl, vypadaly podmínky pro závod velmi náročné. Poměrně slabý a proměnlivý vítr a k tomu relativně silný mořský proud. K tomu ještě plovoucí odpadky ve vodě. Ale touha po zvládnutí těchto složitých podmínek a zažít znovu atmosféru Her mnohonásobně převážili obavy z viru ZIKA či krádeží.
I přes všechny kritiky si myslím, že organizátoři udělali maximum. Je pravda, že vše bylo doděláno doslova za minutu 12, ale tak to v Jížní Americe je se vším. Důležité věci byly vždy připraveny, jak měli. Již po příletu a cestě z letiště do vesnice musí být všem jasné, že Rio je jiný svět, než na jaký jsme zvyklí u nás v Evropě. Rio je obrovské město kde bok po boku žijí velmi bohatí vedle velmi chudých. Vedle luxusních hotelů se tísní favely zbudované svépomocí z materiálu, který lidé našli po okolí. Kontrasty najdete na každém kroku. Co se týká ubytování a služeb pro nás sportovce ty byly zajištěny na stejné úrovni jako v Londýně. Když člověk nechtěl tak se nedostal mezi místní brazilce. Doprava mezi sportovišti a vesnicí byla zajištěna speciálnímu autobusy. A doslova na každém rohu stála skupinka vojáků se samopaly. Samozřejmě v jídelně, která musí nasytit 15.000 strávníků je kvalita a úroveň jiná než doma u maminky. Ale s tím je třeba na takto obrovské akci počítat.
Má první rozjížďka byla v pondělí 8.8., a tak jsem měl možnost jít na zahájení, které bylo v pátek. Tyto hromadné akci jsou vždy velmi časově náročné. V Riu tomu nebylo jinak, ale oproti Londýnu nás čekalo mnohem méně nepříjemného stání a čekání. První část zahájení jsme sledovali na velkoplošné obrazovce ve volejbalové hale vedle stadionu Maracana, kde se ceremoniál odehrával. Když přišla řada na české sportovce, společně jsme se seřadili za vlajkonoše, který nás odvedl až na stadion. Olympiáda je akce spojená především s emocemi. Vždy se najde nějaký příběh, který dojme celý svět. A zahájení a nástup na zaplněném stadionu je emotivní minipříběh pro každého sportovce. Na krátký moment jsou si všichni sportovci rovni. Ať již přijeli na OH s jakýmikoliv ambicemi, ať se jmenují jakkoliv. Nastupují společně. Jako tým.
V českém týmu byla od počátku výborná atmosféra. Myslím, že bylo znát jak je Rio daleko. Každý se tam cítil částečně osamoceně. A to stmelovalo náš tým. Chodilo se fandit ostatním sportovcům, chodilo se oslavovat jejich úspěchy. I když zrovna nebyla medaile, která se slavila, často jsme se scházeli, jen tak pokecat,,. Myslím si, že každý sportovec, který si na OH dostal, zaslouží obdiv. Z českého týmu bych asi vyzdvihl osobnost Davida Svobody. Kromě toho, že je to výborný sportovec tak je to především gentleman, kterých v dnešním vrcholovém sportu je opravdu málo.
Český jachtařský tým ve složení: Veronika Fenclová- Kozelsky, trenér Jakub Kozelsky, Viktor Teplý, trenér Roman Teplý, Karel Lavický, trenér Jan Čutka, fyzioterapeutka Tereza Beranová, lokál a team leader Andre Mirsky. Po dobu konání jachtařských soutěží jsme bydleli v hotelu, který byl relativně blízko marině. Autobusem do vesnice do podle dopravy někdy trvalo i přes hodinu. Pro jachting bylo vytvořeno asi 6okruhů, na kterých se jednotlivé třídy střídaly. Plán byl na dva dny závodů den volna a další dva dny. Po dnu volna následoval medal race pro prvních deset závodníků. Na každý den byly naplánovány 3rozjížďky. I přes relativně dobrou předpověď byl větrnější jen první den závodů. To jsme jezdili na okruhu uvnitř zátoky přímo pod Cukrovou Homolí. Další dny byl již vítr slabší a skluzu moc nebylo. Podmínky byly hodně náročné. Vysoké kopce kolem zátoky vítr hodně rozbíjeli a bylo velmi těžké zvolit správnou strategii do rozjížďky. Občas se komisy povedlo dát horní bójku přímo pod kopec, odkud foukal vítr a dostat se k ní bylo hodně náročné. Vznikaly situace, kdy jeden závodník letěl ve skluzu a další, který byl 10m od něj stál a stál a stál…. Jen poslední den jsme jezdili na okruhu, který byl venku mimo zátoku. Tento den přišly hodně velké vlny z moře a s kombinací se slabší větrem byly podmínky opět velmi náročné.
Bohužel se mi ani v jedné rozjížďce nepovedlo zajet nějaký lepší výsledek, který by mě v celkovém pořadí výrazněji posunul dopředu. Když jsem občas byl během rozjížďky třeba mezi 15. a 20. místem nakonec jsem udělal nějakou chybu, která mě posunula na 25.-30. místo kde jsem dokončil většinu rozjížděk. Celkové 31. místo si myslím odpovídá podmínkám, ve kterých se připravuji. Bohužel česká úroveň windsurfingu je taková jaká je a každá účast na Olympijských hrách jde brát jako úspěch. Dorian van Rijsselberghe stejně jako v Londýně kraloval mezi windsurfaři. Pokud si některý z mladých a začínajících windsurfařů čte tyto řádky, je třeba se vrhnout do tréninku, protože vlak nečeká.
