Windsurfing – tento název vznikl z anglických slov wind – vítr a surf – příboj a přesně vystihuje oč se v tomto sportu jedná. Zatímco ale windsurfing je sport poměrně mladý, asi 35 let, tak surfování na prknech po příbojových vlnách provozují havajští domorodci od nepaměti. Surfing velmi rádi provozovali i kaliforňané Jim Drake se svým přítelem Hoylem Schweitzerem. Jelikož to byli činorodí muži, přemýšleli, jak si zasurfovat, přestože zrovna ty správné vlny nejsou. Jim Drake tak jednoho dne připevnil na klasické surfové prkno trojúhelníkovou plachtu s ráhnem pro držení. Plachta byla připevněna k plováku kloubem a mohla se tak pohybovat ve všech směrech a umožňovat ovládání plováku. Psal se rok 1967 a byl vynalezen windsurfing.
Zatímco Jim Drake byl a je především vědec, průkopník a experimentátor, pracoval dlouhá léta pro NASA a dodnes se věnuje vývoji windsurfingového vybavení, pan Schweitzer byl především obchodník a dokázal rozšířit tuto novou zábavu mezi veřejnost a to nejen v Americe, ale velmi rychle i do Evropy.
Je neuvěřitelné, že už v roce 1972 se windsurfing objevil i v Československu. Začátky byly ve znamení tvůrčího tápání a stroje vycházející z dílen tehdejších nadšenců byly vesměs nepoužitelné. V roce 1974 přivezl z Holandska pozdější velmi úspěšný závodník Honza Pánek první originální komplet Ten Cate a konečně bylo podle čeho stavět prkna.
Těžko říci, čím si nový sport získal tak rychle obrovskou popularitu u suchozemců, snad tím, že každý mohl být snadno „prkna kapitán“ a prohánět se libovolně po vodní hladině. I když o prohánění se nelze hovořit, jelikož tehdejší vybavení v podstatě neumožňovalo jízdu ve skluzu, což je ta droga, pro kterou jsou ochotni windsurfeři obětovat vše. Nicméně v roce 1975, 7 let od vzniku windsurfingu v Kalifornii se uskutečnil první oficiální závod v Československé republice. Bylo to na přehradě Jesenice u Chebu a závodu se zúčastnilo 32 závodníků. Časopis Mladý svět tehdy napsal: Byl učiněn první, velmi významný krok tohoto mladého sportu na cestě za jeho oficiálním uznáním. Ještě téhož roku byl windsurfing zařazen jako lodní třída do Československého Svazu jachtingu. V příštím roce se už konal celostátní pohár a mnoho menších závodů.
Pravidla tenkrát ještě nikterak neomezovala tvar ani jiné parametry plováků ani plachet, pouze byla omezena plocha plachty. Windsurfing si ale velmi rychle našel mnoho příznivců a tak vzhledem k velkému počtu závodníků už v roce 1978 došlo k rozdělení do dvou váhových kategorií pod 73 kg a nad 73 kg.
V červnu roku 1980 bylo rozhodnuto, že windsurfing bude zařazen v rámci jachetních disciplin na Olympiádu v roce 1984 v Los Angeles ve Spojených státech. V listopadu na zasedání IYRU byl určen typ plováku pro tyto olympijské hry, kterým se stal „WINGLIDER“. Začal tak problém, se kterým se windsurfing potýká od té doby do dnes, co se týká olympiád. Vybavení pro WS se velmi dynamicky vyvíjí a plovák, který je minimálně na 2 olympiády, to znamená 8 let, určen jako olympijský, je v době olympiády, zvlášť té druhé, dávno zastaralý. Windsurfing se tak na olympiádě neukazuje nikdy ve své nejatraktivnější podobě a jeho vývoj, alespoň co se týče závodního vybavení, se tak velmi brzdí.
Nicméně v té době, tj. na začátku 80. let dochází k největšímu rozvoji windsurfingu u nás. Počty závodníků na regatách stoupaly řádově na stovky, což bylo pořadatelsky a bezpečnostně nezvládnutelné. Proto muselo dojít k omezení počtu závodníků, a zavedení výkonnostních tříd. Co bychom teď za to dali, abychom museli závodníky odmítat a nikoli se snažit za každou cenu jich nalákat na závody co nejvíc.
V roce 1982 byla olympijská třída Windglider zavedena i u nás, nicméně první olympiáda proběhla bez československé účasti.
Po olympiádě se začala prosazovat koncepce plováků s kulatým dnem a velkým výtlakem, které byly podstatně rychlejší ve slabém větru a ve světě vzniká nová třída zvaná Divize II, která je promptně zavedena i u nás. Od roku 85 se tak závody v Československu jezdí ve dvou třídách: Divize I – plováky s plochým dnem a Divize II – výtlačná prkna s kulatým dnem.
Jenomže prkno s kulatým dnem sice uhání ve slabém větru, ovšem když přijde opravdový vítr, je jízda na něm na hony vzdálená příjemným pocitům. Prostě zábava to není. A právě pro zábavu byl stvořen plovák nového typu a dokonce byl po zábavě i pojmenován: Funboard. Funboard je plovák s plochým dnem, bez středové ploutve, pouze s ostruhou na zádi a tenkrát měl velmi malý výtlak. Ovšem když se plovák rozjel do skluzu, zprostředkoval jezdci pocity dosud nepoznané. Obrovská rychlost a lehkost s jakou klouzal po vodě a ovládání náklonem jako u vodní lyže, to byla najednou ohromná zábava a nová dimenze windsurfingu. Ovšem tenkrát funboardy potřebovaly pro svůj provoz vítr alespoň 8 m/s, tudíž bylo jejich rozšiřování na tuzemských větrem neoplývajících vodách pomalé a závodění na nich nepřicházelo v úvahu. Ve světě byl ale boom těchto prken obrovský, windsurfing začal být díky funboardu velmi populární a i mediálně zajímavý, protože najednou nešlo o poklidnou výtlačnou plavbu po mírně zčeřené hladině, ale o řádění ve vlnách, skoky a elegantní obraty v plné rychlosti.Funboardy nicméně začaly i na tuzemských vodách pomalinku ukrajovat počet závodníků na výtlačných prknech.
Rok 1989 znamenal obrovský zlom v tuzemském windsurfingu. S otevřením hranic přišla jednak možnost bez problémů se zúčastňovat závodů v zahraničí a především možnost vybavit se kvalitním materiálem renomovaných firem. Ze dne na den byl konec plovákům lepeným v garážích a plachtám šitým na koleně, jelikož domácí kutilové nemohli konkurovat továrním výrobkům. Pro závodní ale i rekreační surfování to mělo dva následky. Tento sport tím výrazně podražil, což znamenalo razantní úbytek závodníků, ale na druhou stranu se profesionální materiál přinášel o hodně lepší zážitky ze surfování a dával šanci poměřit se i se závodníky v zahraničí a především také v zahraničí trénovat.
V roce 1989 došlo ještě k jednomu mezníku ve vývoji windsurfigu. Rozhodnutím IYRU byl olympijským plovákem pro rok 1992 v Barcelóně zvolen plovák Lechner společně s celospírovou plachtou o ploše 7,3 m2.
K 1. lednu 1991 vznikla Československá windsurfingová asociace a řekl bych, že se začíná psát novodobá historie WS u nás. Podle usnesení valné hromady měla ČSWA udělat všechno pro účast našeho windsurfera na olympijských hrách. V roce 1992 se to povedla a Patrik Hrdina se díky 7. místu na ME na olympiádu v Barceloně dostal. Obsadil tenkrát 25. místo, což odpovídalo možnostem závodníka z vnitrozemského státu.
Windsurfing se začal díky nadšení a velké snaze jeho příznivců v tomto období těšit i nebývalé přízni sponzorů, což bylo do té doby něco neobvyklého. Viceprezident ČWA Honza Kuchař začal organizovat mezi surfery populární HB regaty, což byly velmi profesionálně pojaté závody a štědře sponzorsky dotované. Byly to takové zlaté časy českého windsurfingu.
V té době také přichází zcela nová koncepce plováku, který se snaží být velmi univerzální. Má poměrně velký výtlak, tak že umožňuje výtlačnou plavbu, ale protože má ploché dno, středová ploutev se dá zcela zaklopit a stěžeň je posuvný, lze ho při silném větru rychle přetrimovat, že umožňuje jízdu ve skluzu. Plovák má i poutka, což je pro skluz nepostradatelná věc. Je na svou dobu velmi revoluční a vzbuzuje nadšení závodníků. Nová třída má název Raceboard a plovák typu raceboard od firmy Mistral je v roce 93 určen jako olympijský pro olympiádu v roce 1996. Olympijská třída IMCO byla zavedena i v ČR a v roce 94 se mění názvy tříd, které používáme do dneška. Třída Raceboard ve které jsou plováky typu raceboard s plachtou do 7,5 m2 a třída OK. To je otevřená třída bez omezení typu plováku a velikosti plachty. Je nutno říci, že se v té době rozvíjí i třída Funboard, počet závodníků kteří v ní závodí je však nízký vzhledem k nutným velkým investicím do materiálu a rovněž z důvodu, že v ČR je málokdy takový vítr, aby se ve Funboardu dalo závodit. V roce 93 i 94 se však podařilo odjet funboardový slalom a mohl být vyhlášen mistr republiky.Vzniká funboardový reprezentační tým vedený Martinem Sladkým, který vyráží na závody do zahraničí a sbírá zkušenosti, jelikož podmínky na moři se velmi liší od klidných vod našich přehrad. V roce 1995 se mistrovství republiky se koná na Nechranicích a podaří se odjet závod ve slalomu. Mistrem republiky ve funboardu se stal překvapivě závodník tířdy RAC Pepa Boďa z Chebu.
V roce 1995 byly kvůli značnému zájmu závodníků zavedeny váhové kategorie ve třídě Raceoard a to do 75 kg a nad 75 kg.
Nadešel rok 1996 a s ním i letní olympijské hry v Atlantě. V olympijské přípravě byl Patrik Hrdina a Pavel Netík. Olympiády se nakonec zúčastnil Patrik Hrdina a obsadil 30. místo.
Na další olympijské hry byl určen opět bez jakékoli změny komplet Mistral One Design. Ten už je v té době ale značně zastaralý. Plovák je těžký, plachta nemá moderní střih a oproti moderním plachtám je značně nevýkonná. Nicméně dva roky před olympiádou je sestaveno reprezentační družstvo, které má za cíl opět účast českého závodníka na OH.
V 2. polovině devadesátých let dochází, řekl bych ke stagnaci závodního windsurfingu. Třída raceboard neláká příliš nových závodníků a to ani ve světě. Hitem jsou samozřejmě funboardy, které poskytují mnohem větší radost z jízdy než dlouhá prkna. Ovšem závodění ve třídě funboard vyžaduje díky malé flexibilitě plováků a plachet obrovské množství závodního materiálu, což je pro mladé závodníky vesměs finančně naprosto neúnosné. Windsurfing také začíná v té době trpět nezájmem médií, pro které je závod v kurzu odehrávající se daleko od břehu nezáživný a vítr pro slalom nebývá tak často. Zajímavý je samozřejmě waveriding, ale kvalitní podmínky pro závody ve wavu jsou omezeny na několik míst na světě.
Tento problém samozřejmě přinutil světové výrobce windsurfingového vybavení nějak reagovat. Prkna začínají růst do šířky a zkracovat se, což značně přispívá k jejich většímu rozsahu použití. Plachty se zvětšují a zlepšuje se jejich twist v horní části, což rovněž znamená větší rozsah použití, větší výkon i komfort. Závody se tak mohou jezdit na funboardech i ve slabším větru a počet neodjetých závodů klesá. Tento trend vrcholí ve světě v roce 1998 vznikem nové třídy Formula Windsurfing. Pravidla drasticky omezují materiál na 1plovák, 3 plachty a 3 flosny. Plováky musí být tedy co nejvíc univerzální. První formule mají šířku 75 cm, což je obrovský rozdíl oproti klasickým funboardovým plovákům, které jsou v té době široké 50-60 cm a jsou relativně krátké 275 cm. Největší produkční plachty mají rozměr 9,3 m2 což byl tenkrát nevídaný rozměr. Pro závodníky na funboardech to znamená menší náklady a hlavně trénink na jednom plováku a ne střídání několika prken jako dřív, protože prkna jsou díky svým parametrům velmi univerzální.
Tyto plováky a velké plachty pronikají rychle i na tuzemské vody, protože se konečně naskýtá možnost jezdit na funboardu i v relativně slabším větru. V roce 98 a 99 se pokoušejí funboardisté jezdit v rámci otevřené třídy OK, pokud jsou příznivé větrné podmínky. Ukazuje se však, že to do budoucna není vhodné, jelikož pokud fouká, tak se dlouhá prkna nemohou měřit s funboardy a pokud vítr náhle zeslábne a krátká prkna vypadnou ze skluzu, tak také nemají šanci. Rovněž vznikají problémy při startech, protože funy by měly protínat startovní čáru v plné rychlosti, v čemž jim brání dlouhá prkna, která stojí na startovní čáře a čekají na startovní výstřel. Na valné hromadě ČWA v roce 1999 je odsouhlasen vznik nové třídy pro rok 2000 Formula Windsurfing, pro kterou budou vypisovány závody v rámci českého poháru, bude mít samostatný start a větrný limit 5m/s. Plováky pro rok 2000 jsou široké 85 cm, mají délku asi 275 cm. Nejčastější rozměr oplachtění je 10 m2. Pro zajímavost plováky pro příští sezónu jsou široké jeden metr, dlouhé 235 cm a mají výtlak okolo 150-ti litrů. Velikost plachty je omezena na 12,5 m2.
Rok 2000 je pro český windsurfing zajímavý jednak jako první rok Formule Windsurfing a jednak je to rok olympijský. Sezóna je velmi větrná a tak se ve Formuli odjede 5 závodů ze 6, což je velmi slibný příslib do budoucna. Závodní pole v této třídě čítá okolo 30-ti závodníků, což je také dobré.
Bohužel, i přes velkou snahu, kterou je určitě nutné ocenit, se na olympiádu nepodaří nikomu z našich reprezentantů nominovat. Vítězem olympiády ve třídě One Design se stává řecký závodník Kaklamanakis. Bezprostředně po olympiádě se rozpoutá bouřlivé lobování pro zvolení olympijské třídy pro rok 2004. Formula Windsurfing svádí boj se stávající třídou One Design a zřejmě hlavně díky tomu, že se Formule stále velmi rychle vyvíjí a materiál je nutné každou sezónu měnit z důvodu morální zastaralosti, je nakonec rozhodnuto ve prospěch Mistral One Designu. Názory na to, zda je to dobře nebo špatně se velmi různí, ale v každém případě se jedná o plovák vývojově více než 10 let starý a v současnosti moderní windsurfing vypadá úplně jinak.
Paralerně s Formulí Windsurfing vzniká ve světě další nová odnož windsurfignu a to je freestyle. Ve freestylu předvádějí závodníci různé triky, obraty a skoky v podstatě na hladké vodě bez vln, bezprostředně u břehu, což velmi atraktivní pro diváky. Rovněž náročnost na sílu větru není tak velká jako například u wavu a materiál také není třeba nijak rozsáhlý, stačí jeden plovák a zhruba 3 plachty. Freestyle si získává velmi rychle popularitu a je i velmi mediálně zajímavý. Dá se provozovat stejně jako Formule i na vnitrozemských vodách a závody ve freestylu se také často konají společně s Formulemi. Freestyleři nemají příliš potřebu se organizovat a tak se v ČR dosud závody ve freestylu neuskutečnily. Pro příští rok je ale už téměř jisté, že proběhne freestyle week na Nových Mlýnech a pokud bude dostatečný zájem závodníků, ČWA velmi ráda zavede novou třídu a bude se podílet na pořádání závodů ve freestylu. Přestože jsme samozřejmě vnitrozemský stát, takže se bude jednat hlavně o účast na závodech v zahraničí.
Když bych měl shrnout současný windsurfing v naší republice, tak co se týče závodů, příští rok se bude závodit v otevřené třídě, ta je v současnosti poměrně oblíbená hlavně zkušenými závodníky, kteří chtějí závodit v jakémkoli větru a jsou dostatečně materiálově vybaveni. Třída Raceboard je na ústupu, což je hlavně kvůli tomu, že v ní neprobíhá další vývoj a plováky ani plachty pro tuto třídu už se prakticky nevyrábějí. Stále je to ale nejlevnější alternativa pro ty, kdož si chtějí zazávodit. Ve Formuli Windsurfing po počátečními boomu, kdy to vypadalo, že půjde o novou olympijskou třídu, se počet závodníků sice o něco zmenšil, vytvořil se však stabilní kádr závodníků, kteří se výkonnostně velmi blíží a pravidelně se zúčastňují závodů v CŘ i v zahraničí. Závodníci ve Formuli jsou asi nejvíce vyrovnaní, a pokud nejsou extrémní podmínkou, dokážou slušně zajet i na kvalitních zahraničních závodech.
V olympijské třídě One Design se však podle mého názoru daří postupně budovat kvalitní juniorský kádr, byť pro současné juniory nejspíš nepřichází olympiáda v roce 2004 v úvahu, budou mít dobrou výchozí pozici pro tu další, ať už bude jako olympijský plovák určeno cokoli.
Na závěr je třeba říci, že windsurfing je v ČR velmi populární, mnohem více než v leckterých přímořských státech. Když je větrný den, tak není výjimkou 300 surferů u vody, z nichž značná část jezdí velmi dobře. ČWA se snaží soustavně oslovovat především mladé, aby své dovednosti, ať už se jedná o rychlou jízdu nebo freestylové triky, dále rozvíjeli tím, že se budou zúčastňovat závodů. Díky finanční náročnosti závodního surfování se to ne vždy daří, nicméně doufáme, že nové trendy ve windsurfingu, jako je Formula Windsurfing nebo Freestyle přivedou do našich řad nové a hlavně mladé závodníky.
Howgh, domluvil jsem.